Loňské jaro. Období, kdy jsem byla opravdu šťastná. Kde jsou ty časy? Vzpomínám si, jak jsem každé ráno jezdila do školy a přemýšlela. Přemýšlela o tom, že jsem šťastná. Nikdy mě nenapadlo, že se tak budu reálně cítit. Ale teď? Všechno se někam vytratilo. Štěstí pomalu odplulo daleko ode mě a nechce se vrátit.
A tak sedím sama v jídelně a v hlavě mi poletují stovky, tisíce myšlenek. Smutných myšlenek, do kterých se zamotávám tak hluboko, až to neudržím a objeví se i pár slz. Čímž se cítím ještě hůř.
Ten smutek na mě padá čím dál častěji. Když jsem kdekoliv jinde než ve škole, tak je to v rámci možností fajn, ale tam ... Neumím se bavit s lidma. Tiše mlčím a nevím co říct. A když takhle pořád jen mlčím, tak se pak automaticky začínám vyhýbat. Raději si sednu na obědě sama, než si přisednout k někomu a mlčet.
Začala jsem se však snažit. Když můžu, přisednu si. A celou dobu tiše sedím, pomalu jím a poslouchám. A cítím se hrozně. Tak vzdáleně od nich, ani se neodvažuju něco říct, i kdyby mě náhodou zrovna nějaká ta věc napadla. A pak dojím, řekneme si ahoj a jdu si svojí cestou.
Čím dál víc mě napadají myšlenky, které nejsou pravdivé. Nemůžou být. Ale přesto se objeví a já se jim snažím nevěřit. To jsem si na obědě přisedla ke spolužákům a mlčeli jsme všichni. Co mě nenapadlo? Kdybych si nepřisedla, určitě by se spolu bavili, ale protože jsem tu já ...
Kolem mě se to jen hemží slovy. Slovy, která pro mě nejsou. Cítím se podivně. Tichý článek, který nikomu nechybí.
Ale snažím se. Vážně se snažím umět mluvit s lidma, ke kterým nemám blízko. Snažím se nevyhýbat jim. Ale moc mi to nejde.
Proč účinky alkoholu nejsou věčné? To mi nevadí, že tiše mlčím a poslouchám. To se cítím podivně mnohem míň. Škoda, že takový stav nenastává i normálně. Tak třeba jednou ...
Vrátit čas nejde, lepší je se smířit s tím, co je :). A minulost většinou není lepší, jenom se nám lepší zdá být, protože vytěsníme ze vzpomínek to špatné.
OdpovědětVymazatAsi dva roky jsem psala jen o minulosti a snažila se ji vrátit zpátky (a člověka, co v ní hrál hlavní roli), tak dlouho jsem se v tom plácala a lidi, co mi psali komentáře jako teď já tobě, jsem nesnášela :))). A nakonec jsem jim dala za pravdu... ale chce to čas, hodně času, který se teď asi vleče...
Možná, kdybych se ponořila hluboce do vzpomínek, by mi došlo, že to bylo krásné. Ale vzpomínáním se jen okrádáme o možnou hezkou přítomnost :)
Neporadím ti, jak mluvit s lidmi, protože stejně víš, jak a co, ale do praxe to převést je mnohdy nemožné... já vím...
Děkuju Ti moc za podporu! Vždycky jsem právě u všech období v minulosti nějaká negativa viděla, ale u loňskýho jara ne. Přemýšlela jsem o tom tedy hlouběji a na nějaká si vzpomněla. Děkuju Ti, že jsi mi pomohla si to uvědomit :)
VymazatDoufám, že ty už jsi v pohodě ;) Ano, krásné věci tu byly, ale to neznamená, že už na nás žádné krásné věci nečekají. Ba naopak, čeká jich na nás plno :)
Docela ti rozumim. Taky jsem si casto nemela s lidmi co rict. A dost casto nemam ani dnes. Dost casto lidem nerozumim. A obcas ani nechci rozumet.
OdpovědětVymazatAle nemyslim, ze je to spatne.
Nezapomen, ze se rika: mluviti stribro, mlceti zlato. =)
Coz mi jeste pripomnelo jeden moudry citat:
„Kdybych mohl volit, dal bych přednost tiché moudrosti před upovídanou hloupostí.“ (Marcus Tullius Cicero)
ethnea.blog.cz
Děkuju Ti moc! Krásný citát :) Musím se nějak naučit se smířit s tím, že mluvit nikdy nebudu hodně. A že to není důvod k tomu, abych se pak vyhýbala lidem. Že i jako mlčenlivá se mezi nima můžu cítit dobře ;) A máš pravdu, některým lidem ani rozumět nechceme.
Vymazat