Kdy?

Asi jsem už přišla trochu blíž na kloub svému principu vyhýbání se ...

Když se seznámím jen s jedním člověkem, takže hovor probíhá pouze ve dvojici, je to tak nějak lepší. Samozřejmě mnohdy není o čem mluvit a ticho vyplňuje jen městský ruch kolem nás. Ale o trochu menší ty moje nepopsatelné pocity (snad) jsou. Přesto však ty tendence vyhnout se někdy vynoří.

V případě skupinky lidí je to mnohem horší. A paradoxně, čím déle je potkávám, tím víc nesvá se cítím. Nemělo by to být naopak? Najednou cítím, že jsou mé pocity větší, než byly na začátku. V některých případech se ty pocity vyvíjejí den ode dne, jednou je to lepší, druhý den horší.

Už pár týdnů chodím tančit. Na posledních dvou hodinách jsem se cítila vážně děsně, protože musíme přetancovat tělocvičnu z jedné strany na druhou po trojicích, čtveřicích (prostě pár lidí) a ostatní se dívají. Ostatní se dívají a to mi vadí. Proto tančím tak, abych honem rychle byla na druhé straně. Přitom prvních několik hodin mi to nevadilo. Zvláštní ... V duchu si říkám, jednej, jako by ses cítila naprosto v pohodě. Ostatní přece nevidí, jak ty se cítíš. Třeba se mi jednou povede i normálně se cítit.

Celkově ta dnešní hodina byla velmi zvláštní a můj vnitřní myšlenkový kolotoč se nezastavil. Vidím věci tam, kde nejsou. Přemýšlím nad drobnostmi, které ve skutečnosti nic neznamenají.