Vím, že moje trápení jsou maličkostmi oproti tomu, co zažívají ostatní. Ale stejně někdy bývám smutná. Tehdy, když hodně přemýšlím. A nebo tehdy, když nastane situace, v níž se mi nedaří a své myšlenky nedokážu udržet pod kontrolou ...
Nejvíc smutná jsem z toho, že na vysoké nemám přátele. Kamarádka odešla zkusit štěstí na jiné škole. Druhá kamarádka studuje jiné zaměření a vídáme se málo. Každý den jdu tedy do školy a cítím se tam docela sama. Ostatní se spolu baví a já je tiše poslouchám. Zvykla jsem si ze střední být celý den s nejbližšími, takže se mi nyní hůř odvyká.
Občas na mě ten smutek těžce dolehne ... Když máme nějakou tu exkurzi, každý se s někým baví a já jdu sama se svými myšlenkami. Nedaří se mi je korigovat tím správným směrem.
Ale přitom mám skvělé spolužáky. Jen si nejsme blízcí. Jsem ta, co je poslouchá, ale do hovoru se zapojí málo. Před rokem jsem byla nadšená z toho, že mě každý pozdravil. Rozzářilo mi to celý den. Zdravení neblízkých lidí mi dělalo problém. Zdravení cvičících byl problém ještě větší... Teď už mi problém zdravit spolužáky nedělá. S těmi cvičícími to je sice trochu horší, ale i tak se mi to daří (snad) zlepšit.
Zvykla jsem si. Zvykla jsem si na to, že mě lidé zdraví. A tak zatímco jsem loni byla spokojená jen proto, že mě spolužáci zdravili, letos mi to nějak nestačí a chybí mi někdo bližší.
Vím však, že moji spolužáci jsou skvělí lidé. Pomůžou mi, když je o to požádám. Prohodíme spolu pár slov, když se potkáme. Pozdraví mě s úsměvem, ne z povinnosti. Potěší mě, když mě někdo dokonce pozdraví i mým jménem. A co teprve, když mě pozdraví někdo, koho ani neznám, jen se mnou chodil v jednom semestru na hodinu. Nevadí jim, že jsem. Posledně mi spolužačka přála hodně štěstí před zkoušením. Vím, že mám úžasné spolužáky a jsem za to ráda :) Jak nerada vzpomínám na spolužáky ze střední (kromě mých nejbližších přátel, samozřejmě), tak na ty z vysoké budu vzpomínat s láskou :) A to i když jsme si nikdy nebyli bližší a i když jsem s některými vlastně nepromluvila zatím vůbec :)
Kočko, mrzí mě, že to máš tak těžké, že stále přemýšlíš, ale je skvělé, že víš, jak to vlastně je! Taková střední a výška, to musí být sakra rozdíl v postojích ve všem, jednak hodiny a tak. Je to prostě jiná liga. Přiznám se, jo, ve škole jsou fajn lidi se kterýma se můžu bavit, ale často mám pocit, že né tak jak si mé myšlení žádá, mám pocit, že mi nerozumí, ale taky je blbé, že snad ani já sama sobě nerozumím. Taky mi udělá radost, když mě někdo pěkně pozdraví a s úsměvem, ale já sama jsem asi nepřístupný člověk. Je mi z toho smutno. Ve tvém případě si myslím, že jen potřebuješ trochu víc času a budeš mít z celého toho nového výškového soužití s lidmi lepší pocit. :) (neweresth/neweresth.blog.cz)
OdpovědětVymazatDěkuju Ti moc :) Už s nima chodím dva roky do školy, takže v tom to asi nebude :D
VymazatPřeju ti, ať se Ti mezi lidma daří, je super, že tam máš fajn lidi, určitě ti časem porozumí líp :) Nepřístupnost se snaž odbourat, já vím, že je to těžký, taky mi to nejde, ale jednou se to povést musí ;)